Neděle 15.10. 2006
Vstáváme o půl 9 ráno do smutného deštivého dne, naštěstí ostatní dny již nepršelo a bylo velmi příjemně. Po ranní hygieně a sprše jdeme o dvě patra výše, kde se nachází restaurace, kde každé ráno dostaneme snídani. Jak zjistíme již druhý den, snídaně je stále stejná a později můžeme konstatovat, že nejen v našem hotelu, ale v celém Turecku. Přesto lze říct, že snídaně je dostatečná a vlastně obsahuje všechno nejpodstatnější. Takže: vajíčko, salám, tvarohový sýr, marmeláda (z růží jsem ještě nikdy nejedl), máslo, med, rajče, okurka, černé olivy, pečivo – takový zvláštní chleba a na pití kafe nebo čaj, ale my jsme stále pili jen čaj. Pokud bychom to měli doma, bylo by to úplně dostačující pro nás vydržet až do času oběda bez ohledu na to, jestli pracujeme, plaveme nebo hrajeme Partypoker. Jen pro upřesnění v celém Turecku dostanete čaj ve skleničce stejného tvaru o objemu cca 1 dl, ale stojí opravdu zato, už když si dáte dva, tak je cítíte. Pošleme ranní e-mailové zprávy do domovů, s Mustafou projdeme plán našeho prvního dne a vyrazíme za poznáváním místních krás.
Startujeme asi o čtvrt na 11 a jedeme přes celé Göreme kolem muzea pod otevřeným nebem po kostkované cestě do docela prudkého kopce, který náš Ford zdolává pouze na rychlostní stupeň jedna! Jak tady jezdí v zimě, kdy je tu také sníh jen hádáme. Přijíždíme do vesnice Ortahisar, kde je čerpací stanice Shell a cena nafty je zde docela příznivá – 1 litr za 2.25 TLR (cca 36 Kč), takže plníme nádrž a jako všude platíme kartou.
Prvním cílem dnešního dne je asi 7 km vzdálené třináctitisícové město Ürgüp, před kterým zastavíme a obdivujeme krásný výhled na město a celé okolí a hlavně první z výtvorů přírody, které jsou často označovány za „Symbol od Capadocia“. Je to opravdu zvláštní a asi nikde jinde na světe nic podobného neuvidíte. Městem projíždíme za stálého deště a zastavujeme se u staré řecké vesnice, kterou jen zpovzdálí prohlédneme a jedeme dál, prolézáme bývalé místní příbytky a úzkými uličkami vyjíždíme nahoru k vinařským závodům Turasan. 

Město nás v tomto počasí moc nezaujme a jedeme dále směrem na vesnici Mustafapasa. Asi 2 km za Ürgüpem vede odbočka doprava, kterou se dostaneme k údolí Pancarlik, které časem hodnotíme jako jedno z nejpěknějších míst, která jsme navštívili. Po polní cestě přijedeme až na vrcholek celého údolí s krásným panoramatickým výhledem nejen na všechna okolní města a vesnice, ale také na kostelík z 11. století vytesaný ve skále - Pancarlik Kilisesi. Je neděle, tudíž se zde vstupné nevybírá a i přes mříže vidíme první fresky vyryté do skály, které jsou na svůj věk velmi zachovalé. Přestává pršet, proto zde prolezeme nejen kostelík, ale i další útvary, kocháme se nádherným pohledem do okolních údolí, a protože je hodně po poledni děláme před další cestou polévku a již tradiční kafe.

Následuje prakticky jen průjezd vesnicí Mustafapasa (2500 lidí), kde se nachází starý řecký dům - Old Greek House, z něhož je nyní známý místní hotel. Stále prší tak přemýšlíme co dál a nakonec vyrážíme směr Avanos.
Avanos je patnáctitisícové město známé především svou keramickou výrobou a sochou hrnčíře na náměstí, která na rozdíl od všech ostatních tureckých měst nahrazuje sochu „tatíčka zakladatele“ Atatürka. V místní prodejně elektroniky měníme první Eura na TLR v kurzu 1,8 TLR za 1 Euro. Přestává pršet tak se vydáme do starých uliček směrem k mešitě a nakonec skončíme v keramické dílně jednoho místního hrnčíře s poetickým názvem Ali Baba. Náš hostitel je docela milý a po konverzaci o fotbale (Sparta, Galatasaray, Slavia, Besiktas…) následuje ukázka jeho umění. Na dotaz, jestli si to někdo z nás nechce zkusit se po chvilce mlčení odhodlám a sedám za hrnčířský kruh, poháněný samozřejmě pouze vlastní „nožní“ silou. Výsledek snažení není dle očekávání nic moc a je vidět na obrázku. Dostaneme ještě i ovocný čaj a po prohlídce celé dílny s mnoha překrásnými výrobky kupuji jednu malou misku po smlouvání za 4 TLR. Návštěva u Ali Baby byla příjemnou chvilkou a zakončením pobytu v tomto městě, které určitě nesmí nikdo při návštěvě Kapadocie minout.

Jedeme dál, Petr zjišťuje pomocí svého mobilu a GPSky, že jsme ve výšce 1050 m. n. m., což nás docela překvapuje, protože i když je zataženo zase tak velká zima není. Na konci dnešního dne se jedeme podívat ke kamennému městu Zelve, ale ještě před tím zastavujeme v údolí Pasabagi. Je to nádherné místo s mnoha skalami s podivnými čepičkami nahoře, s vytesanými obydlími, kostelíkem, ale také velkým množstvím stánků a lákadel pro turisty, kterých je zde opravdu hodně, hlavně japonsky mluvících, ale potkali jsme zde i Němce a u Zelve dokonce zájezd z Poličky. Přesto je místo Pasabagi velmi zajímavé a při pohledu na to, co příroda dokázala jsme dlouho jen s úžasem postávali. Začíná se stmívat, proto u Zelve jen zjistíme cenu za vstup a jedeme zpátky do Göreme, kam přijíždíme už za tmy v 17,30 hodin.
 

Na hotelu se osprchujeme, chvíli odpočineme, pošleme e-maily, dáme opět malou „desinfekci“ slivovicí a po osmé hodině vyrážíme do města na večeři. Přímo na místním náměstíčku nás nalákají na místní specialitu, což je keramický džbán plněný směsí s pokličkou z chleba podávaný s rýží s tím, že džbán je na jedno použití, před hostem se rozbije a skončí před hospodou, kde množství těchto pozůstatků svědčí zřejmě o návštěvnosti místní restaurace. My ale nakonec objednáváme 3x pizzu a já jakousi směs masa (samozřejmě skopového) se zeleninou, ale docela dobrou. Ceny taky příznivé (pizza 4-4,5 TLR, směs 8 TLR, čaj 1 TLR), pobavíme se s číšníkem a na závěr nás naučí poděkovat po turecky – „téšekeredi“. Cestou zpět ještě navštívíme místní krámky s nejrůznějším zbožím, koupíme opět po smlouvání sadu pohlednici (12 ks za 1 TLR) a minikoberečky (dobré jako záložka do knížky, 2 ks za 1 TLR). Na hotelu následuje opět slivovice, pivo, okurky, sýry, DVD a tentokrát usínáme již před dvanáctou hodinou.

Více foto z neděle zde

Pondělí 16.10. 2006
Vítá nás nádherné ráno, svítí sluníčko a při pohledu z okna se nám až zatají dech. Nad Göreme startují horkovzdušné balony, kterých prý v plné sezoně napočítáte desítky. Původně jsme také plánovali let balonem, který patří k nezapomenutelným zážitkům nejen v této oblasti, ale cena od 120 Euro (nyní mimo sezónu) na jednoho za hodinu letu nás odradila. Dá se zde vystoupat také jen nahoru balonem připevněným na jednom místě za 20 Euro za půl hodiny, ale v tento podzimní čas již tuto atrakci nikdo neprovozoval.

Vyrážíme o půl desáté a naším dnešním prvním cílem je hrad Uchisar, který je nepřehlédnutelný prakticky z celé Kapadocie, protože jako monument ční nad celou oblastí ve výšce téměř 1400 m (alespoň dle Petrova výškoměru). Z hradu Uchisar, což je vlastně sopečný kopec provrtaný tunely a komíny, je opravdu nádherný výhled na celou Kapadocii. Za cenu 5 TLR jsme vylezli až na vrcholek hradu s tradiční tureckou vlajkou a diky krásnému počasí dohlédli až na zasněžený vrcholek sopky Erciyes (3916 m), která měla před více jak 2 miliony lety zásluhu na tomto krásném koutu země. Postát nahoře a pozorovat krásnou krajinu s mnoha kaňony, skalami, náhorní plošinou nebo dole dělníky stavějícími jakousi stavbu s obloukovou střechou, byl opravdu jeden z dalších zážitků na celý život.

Ve třičtvrtě na 11 vyrážíme po široké čtyřproudé cestě do asi 30 km vzdáleného Derinkuyu, což v překladu znamená „Hluboká studna“. Nachází se zde jedno z největších podzemních měst, kterých se zde údajně nachází více jak 200, i když objevených je jich pouze kolem 40. V těchto městech se dle některých archeologů skrývali a žili lidé už před 4000 lety, podle jiných od 7. stol př. n. l. Ve městech přitom bylo vše potřebné (škola, kostel, výrobna vína, studny, kuchyně, odvětrávací šachty…) k přežití tisíců lidí až po dobu půl roku, když bylo potřeba se skrývat před nepřáteli. Za cenu 10 TLR tedy vstupujeme do podzemí, kde je 7 pater až 85 m hluboko. Jirka, trpící klaustrofobií, ihned po pár metrech začíná tušit co ho čeká, ale nakonec vše zvládne vše bez většího problému – alespoň nám to tak připadlo.
Návštěva podzemí byla opět velkým zážitkem a za chvíli nás čekal další. Liborovi se totiž zalíbil koberec před jednou sklepní prodejnou, kam jsme byli prodavačem vtaženi a nakonec jsme vše vzali jako zajímavou nevšední hru a asi po hodině smlouvání, která se neobešla bez skleničky čaje, jsme odešli ne s jedním, ale se dvěma ručně tkanými tureckými koberci. Smlouvat se opravdu vyplatí a i když vás prodavač přesvědčuje, že prodělává a trpí on i celá jeho rodina, musíte stát na svém a neustupovat nebo jen minimálně. Každopádně jsme dokázali srazit cenu u většího koberce z původních 400 Euro na 150 a u menšího z 200 Euro na 70. Další nezapomenutelný zážitek z Turecka.

O půl druhé odjíždíme a čeká nás asi hodinová cesta po úzkých a špatných cestách, mezi pasoucími se kravami, ale pěknou krajinou do městečka Ihlara, kde je jeden ze vstupů u restaurace Ihlara Vadisi. Platíme parkovné 2 TLR a vstupné 5 TLR a jsme upozorněni, že v 18 hodin se údolí zavírá. Následuje 360 schodů dolů do údolí, které je dlouhé více jak 14 km, hluboké 100 až 150 m a pokud jej chcete projít celé až do vesnice Selime, určitě si vyčleňte jeden den. My jsem prošli nakonec pouze část do vesnice Belisima (cca 2 km od vstupu) a přesto nám cesta mezi skalami, podél potoka Ihlara s návštěvou několika kostelíků (Agac Alti - Pod stromem, Sumbullu – Hyacintový, Yilanli – Hadí, Kirk Dam Alti – Sv. Jiří), trvala více jak 3 hodiny. Již za šera jsme potkali dvě cizinky (Italky???), kterým Petr galantně pomohl zdolat cestu ke kostelu Sv. Jiří. S trochou napětí jsme po šesté hodině večer stoupali po schodech k místu pokladny, ale vše bylo zbytečné, brána byla otevřená. Do vesnice jsme nakonec svezli dva špinavé domorodé trpaslíky, které jsme již dole v údolí odmítli jako průvodce naší zpáteční cesty. Konverzace s nimi byla jako s mnohými tradiční - What´s your name?, Where are you from? What´s your job? Hi!

Začíná být opravdu tma tak zastavujeme na poli, v okolí se pasou ovce, ale my vaříme lečo s klobásou z konzervy, kafe a polévku. Do Göreme přijíždíme až po 20 hodině a v jednom obchodě kupujeme místní plechovkové pivo EFES (2 TLR), měníme opět Eura na TLR v klasickém kurzu 1,8. Na pokoji pijeme opět pivo, fernet (slivovice došla), pouštíme DVD a spát jdeme až po půl druhé.

Byl to super den!

Více foto z pondělí zde