Úterý 17.10.2006
Je úterý ráno a my vstáváme trošku později, z posteli se nám vůbec nechce tak jdeme na snídani až po 9. hodině. Je opět pěkně, i když ne tak jako včera, což je vidět i na obloze, kdy již tolik balonů nelétá. Na tomto místě se jen krátce zmíním o spaní na našem pokoji. První noc bylo docela teplo, ale již včera jsem cítil docela chlad, tak jsem si dnešní noc vzal na sebe tepláky. Přesto v krátkém rukávu to nebylo nic moc, takže další noc si dám určitě ještě mikinu. Libor také jaksi laboruje se zdravím, něco na něj leze tak v noci spal docela dost oblečený a dokonce s teplou čepicí na hlavě. Tím chci jen dokreslit, že v tuto dobu již je v Kapadocii v noci docela chladno, i když přes den je velmi příjemně, někdy i na kraťasy.
Vyjíždíme také později, až v 10:40 a po několika minutách zastavujeme na kopci za Göreme směrem na Ortahisar a jdeme si prohlédnout slavné Göremské muzeum pod širým nebem (Göreme Open Air Museum), jež je na seznamu památek Unesco. Již dříve jsme se rozhodli, že toto muzeum nenavštívíme, údajně je to zbytečné vyhození peněz, protože podobných útvarů, které jsou však zdarma, najdete v Kapadocii plno. Přesto i pohled shora je fascinující a strávili jsme zde několik dlouhých minut pozorováním skal, kostelíků a kaplí a samozřejmě řady turistů procházejících se po vyasfaltovaných chodnících. Dominanta okolí hrad Uchisar i zde působí jako vládce celé Kapadocie.

V 11:20 odjíždíme směrem na Ortahisar, u kterého nás zaujme směrovka doleva s nápisem Rose Valley - Růžové údolí. Asi po kilometru cesty nás zastaví závora a u ní strážce, který od nás vybere za průjezd po 2 TLR. Ještě jsme upozorněni, že je to na celý den, takže pokud chceme, můžeme se sem vrátit. Ještě nevíme co přesně nás čeká a jestli jsme zbytečně nezaplatili, ale nakonec všichni hodnotíme toto údolí jako jedno z nejkrásnějších, která jsme v Kapadocii navštívili. Než se vydáme do údolí ještě uvaříme kafe, tentokrát s plným komfortem na stolku, který zde stojí zřejmě pro výběrčího na WC. Sníme babiččinu bábovku, která také přišla všem vhod, převlíkáme se do kraťasů a pak hurá do Růžového údolí. Směrovka nám prozradí, že nás čeká asi 1,5 km cesty, vybrat si ještě můžeme z 18,5 km pochodu po náhorní plošině, ale tuto variantu vzhledem k času okamžitě zavrhneme. V údolí jsme nakonec strávili 2 hodiny a chvílemi jen seděli a v tichu pozorovali nádherně zbarvené skály. V duchu, ale i nahlas vyslovujeme obdiv k přírodě a jejím neomezeným schopnostem.

S trochou nostalgie pak ve 13:40 odjíždíme a to zpět přes Göreme směrem na Cavusin, kolem nádherných Pasabagi do údolí Zelve. Místní Muzeum pod širým nebem je také placené (5 TLR), je zde ale méně lidí než v Göreme a je také daleko rozsáhlejší, i když asi méně udržované. Navíc některé části jsou díky postupující erozi nepřístupné, nad čímž zřejmě dohlížejí i dva místní policisté. Přesto jsme zde zůstali více jak dvě hodiny a prolezli řadu obydlí, kde žili lidé ještě v roce 1952. Najdete zde také několik kostelíků a starý mlýn, jako důkaz zdejšího vesnického života. Dvě ze tří zdejších údolí odděluje velký skalní masiv, který je provrtán tunelem, jež jsme si také prolezli, i když chvílemi jsme vůbec nevěděli jestli nás díra někam zavede. Doporučujeme zde baterku, Petr měl naštěstí náhlavní, ale i s mobilem si tu někteří lidé dokázali posvítit na cestu.
Po zdolání tunelu a sestupu po kovovém žebříku se dostanete do druhého údolí a za ním pak je ještě třetí s mlýnem, Kostelem ryb a Kostelem hroznů. Na parkovišti před údolím navštívíme řadu stánků, něco koupíme a pak jedeme několik desítek metrů dál na louku, kde již skoro za šera uvaříme kafe a polévku. V údolí Zelve také potkáváme autobus s českými turisty z Poličky, takže nejen Japonci jsou tady...

V 17:15 přijíždíme do Göreme, já s Petrem vystupujeme na světelné křižovatce a jdeme se ještě podívat po vesnici. Pomalu si projdeme a nafotíme ještě některé místní restaurace, obchůdky a na místním náměstíčku vysoký sopečný komín, tzv. Roma Kalesi nebo-li Římský hrad. Z mešity opět zazní hlas muezzina, což je vlastně služebník mešity, který dříve z ochozu minaretu svolával věřící k modlitbě. Tento rituál uslyšíte v Turecku pětkrát denně - před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce. Skutečného muezzina jsme však nikde neviděli, na minaretu jsou umístěné reproduktory, ze kterých se ozývá hlas z pásky. I pro nás to však byla výzva vydat se do hotelu, kde jsme opět lehce odpočinuli a odeslali nezbytné pozdravy elektronickou poštou.

Večer jdeme ve 20:30 na večeři do vesnice, tentokrát bez Libora, který leží jako lazar s čepicí na hlavě, přikrytý až po uši. Snad je to jen únava a ráno bude v pohodě. Jirka ve vesnici kupuje šátek, pokecáme u televize s místním prodejcem o fotbalu a překvapivě jména jako Nedvěd, Heinz, Čech či Rosický jsou známá i pro naše hostitele. V hospodě ve stylu "čínského bistra", ale s tureckou obsluhou, dávám já s Jirkou kebab (turecký gyros ze skopového masa) s rýží za 4,50 TLR a Petr vaječnou omeletu za 3 TLR. Vše zapijeme tradičně místním čajem za 0,5 TLR a jen tak zavzpomínáme na naše točené. Tak si aspoň na pokoj koupíme plechovkový Efes za 2 TLR a jdeme rozptýlit Libora. Jsme tu poslední večer, takže zbyla už jen vodka, ale jako vždy pivo, DVD a po půlnoci jdeme spát.

Více foto z úterý zde

Středa 18.10.2006
Dnes mám narozeniny, ale nijak to neřešíme, pro naši výpravu to není nikterak důležitý okamžik. Podstatnější totiž je, že odjíždíme z Göreme a přesně ještě nevíme kam. Po snídani zaplatíme Mustafovi smluvenou částku 40 Euro na osobu a necháme spropitné 5 TLR, což je s ohledem na množství vypitého čaje a prosurfovaný internet opravdu velmi slušné a vlastně přesně podle dohody. Ještě nad mapou Turecka prodebatujeme naše další možnosti v Turecku a v 10:30 vyrážíme od hotelu. Po místní komunikaci směrem doleva ještě navštívíme Holubí údolí, kde také vyzkoušíme místní hroznové víno. Další zastávka je na vyhlídce nad Göreme, kde se ještě chvíli kocháme a každý po svém nasáváme místní atmosféru. Je to opravdu velmi zajímavá a nezapomenutelná krajina. Směrem k hradu Uchisar jedeme doprava kolem fabriky Onyx, která, jak již název napovídá, vyrábí nejrůznější předměty z minerálu onyx. Uvaříme kafe, prohlédneme panorama dalších údolí okolo Göreme, posbíráme zbytky onyxu, které zde nejspíš vyvážejí z místní fabriky a v 11:30 odjíždíme.

Ještě v hotelu jsme se rozhodli, že pojedeme přes Aksaray a poté kolem solného jezera směrem na Ankaru a asi někde u Istanbulu zastavíme a přespíme do rána. Istanbul se totiž měl stát místem dalších dvou dnů našeho pobytu v Turecku.
Po cestě na Aksaray studujeme průvodce a mapu, takže zastavujeme těsně před městem u jednoho z rozpadlých karavansaray, což byly pevnosti, sloužící k odpočinku a ochraně obchodních karavan. Cesta z Nevsehir přes Aksaray do Konye byla dříve nazývaná jako Uzun Yol (Dlouhá cesta) a byla jednou z nejstarších obchodních cest, vedoucích až do Persie.

Ve 12:40 přijíždíme do města Aksaray (100 000 obyvatel), kde nakonec parkujeme u jednoho našeho zdejšího cíle, kterým je Egri Minare (Nakloněný minaret), nazývaný též Turecká věž v Pise. Tento minaret je totiž nakloněný o 27° a není tedy divu, že jej drží obrovská uchycená ocelová lana. Na místním trhu koupím za 1 TLR jakýsi kulatý koláč. Chutná podobně jako náš mazanec, ale zabalený v novinách by zcela jistě neprošel přísnými parametry EU. Nám ale přesto docela chutnal.
Velmi zajímavou byla návštěva místní nejznámějsí mešity - Ulu Cami, kterou jsme uskutečnili těsně po skončení modlitby, kdy ji opustila většina z chlapů a chlapců nejrůznějšího věku (i když převažovali starší, kteří již nepracují, přece jen bylo poledne). Mešita byla postavená v letech 1408-1409 a uvnitř je krásně vyřezávaná dřevěná kazatelna. V mešitě i přes zákaz natočíme kousek místní atmosféry, což bude jistě zajímavá část videa o putování po Turecku. Od jiného trhovce ještě koupíme nějaká jablka a pomalu se vracíme k našemu autu a ve 14:00 hodin vyrážíme dál.

Naším dalším cílem je Sultanhani, kde se nachází velmi zachovalý a známý karavanseray. Během dlouhé rovné cesty obdivujeme v pozadí vyhaslou sopku Hasan Dagi (3268 m.n.m.), jejíž vrcholek je pokrytý sněhem, a která se společně s Erciyes Dagi (3916 m.n.m.) podílele na vzniku tohoto malebného koutu světa. Asi za třičtvrtě hodiny jízdy (v 14:45) pak zastavujeme na velkém parkovišti před karavanseray v Sultanhani. Zaplatíme již tradičních 5 TLR za vstup dovnitř pevnosti, která byla postavená v roce 1229 a pak několikrát opravena a zastřešena a jak jsme viděli prochází rekonstrukcí i nyní. Zajímavý vchod a obrovské stáje i řada dalších menších místností však určitě stála za shlédnutí a obohacení představ jak dříve lidé žili, obchodovali a cestovali.

V 15:15 vyrážíme dál a pokračujeme pustou krajinou s nádechem polopouště s dlouhými rovnými cestami lemovanými náhodnými vesnicemi či stády pasoucích se koz a krav. Na benzině v jednom větším městě se snažíme zjistit jak se dostaneme k místním travertinovým jezerům, ale nikdo tu neumí jinak než Turecky. Přesto nás nenechají na holičkách a i přes naše přesvědčování že je vše ok, zavolá jeden kolemjdoucí mobilem svého asi patnáctiletého syna, který nám všem poslouží jako tlumočník a nakonec přesvědčí, že ta návštěva za nic nestojí. Jelikož se stmívá ani nám to moc nevadí a pokračujeme dál.
Ještě se krátce zmíním o solném jezeře Tuz Gölü, kterého jsme vlastně viděli jen kousek, i když je dlouhé více jak 80 km a je největším v Turecku. Mysleli jsme si, že jezero navštívíme a uvidíme třeba i plameňáky, ale nakonec jsme se dostali do jakéhosi místního závodu na těžbu soli, odkud nás dále k jezeru bez povolení nepustili. Škoda, mohlo to být zajímavé podívání, určitě tam vede nějaká jiná cesta, ale moc značené to tu není.

V 18:00 hodin stavíme na benzině asi 100 km od Ankary, večeříme opět polévku, kafe, ale začínáme dojídat i další zásoby jako je salám či paštika. V 19:30 pak najíždíme na obchvat Ankary směrem na Istanbul. Na mýtnici nedávají lístky, což nás trochu zarazí a přinutí vzpomenout na podobnou zkušenost ze Srbska. Na pokyn asi vedoucího mýtnice "volno begaj" nakonec vyrážíme s dobrou vírou, že již jsme si smůlu vybrali a na druhém konci dálnice mýto bez problémů zaplatíme. Naštěstí vše dopadne dobře, zaplatíme 6 TLR za cestu z Ankary do Bolu a poté jedeme opět do hor, kde je mlha a deštivo, což je v této oblasti tradiční počasí, o čemž se již podruhé přesvědčujeme.
Ve 21:45 zastavujeme na parkovišti u Bolu v jedné z desítek restaurací, vlastně se to tak ani nedá nazvat. Je to spíše takové doupě, kde pár místních sleduje fotbal (Galatasaray - PSV Eindhoven zatím 1:0, ale nakonec to skončí 1:2, což již možná naštěstí zjišťujeme až druhý den v Istanbulu). Přes absolutně nevyhovující hygienické podmínky si dáváme skopové a kuřecí maso, servírované na hliníkových talířích. Maso se "pěkně koupe" ve vrstvě přepáleného tuku, ale chuťově je to dobré, navíc se zeleninou a čajem za 4 TLR i cenově v pohodě. Každopádně návštěva této hospody s kamnami uprostřed, těžkými závěsy u dveří a obsluhujícím mladíkem s dresem Galatasaraye a nápisem Hakan Sükür, byla zase jedním z nezapomenutelných zážitků z Turecka.
Odjíždíme ve 22:30, já ulehám dozadu na lehátko a až ráno se dozvídám, že Jirka, který mě střídal, zaparkoval v 1 hodinu v noci asi 6 km před Istanbulem na parkovišti.

Více foto ze středy zde