Čtvrtek 19.10.2006
Ráno kolem osmé hodiny se probouzíme na parkovišti těsně před Istanbulem. Na snídani si vaříme kafe, otvíráme nějaké konzervy a provedeme nezbytnou hygienu. Jirku začíná bolet v krku, tak to zkoušíme dezinfikovat, ale uvidíme, jestli to pomůže. Společnost nám dělá také jeden z místních psů, kterému také něco necháme. V devět hodin odjíždíme a protože parkoviště je plné kamionů a výjezd je úplně uzavřený, nezbývá, než provést manévr couvání do protisměru a výjezd i přes výhrůžky policisty vjezdem na parkoviště. Jak jsme zjistili, jednalo se o záchytné parkoviště před Istanbulem, kam policisté odkláněli kamiony a pouštěli ven tak, aby nebyla dálnice plně zacpaná. Ti zkušenější se samozřejmě nalákat nenechali a pokračovali dál i přes mávání nespokojeného policisty.
Nevím proč, ale opět jsem řídil já. S odstupem musím ale konstatovat, že zkušenosti s jízdou po zaplněném Istanbulu, zacpané čtyřproudové silnice i proplétání se mezi auty i lidmi v nejrušnějších částech tohoto velkoměsta nejsou na škodu, naopak. Do centra nám pomohla navigace, která zde byla docela přesná, jakmile nám však došla baterie, nezbývalo, než se spolehnout na vlastní orientační smysl. Z Asie do Evropy jsme se dostali přes druhý bosporský most Bogazici Köprusü, otevřený 1973 a s délkou 1560 m je ještě delší než novější Fatih Sultan Mehmet Köprusü. Narozdíl od cesty do Asie je příjemné, že zpět se neplatí už žádný poplatek. Proplétáme se podjezdy a nadjezdy, někdy je třeba v hustém provozu "ukázat ramena" a nenechat se vytlačit, jindy zase je nutné přibrzdit, aby nedošlo ke střetu s autobusem. Prostě je to dobrodružství a po asi hodině jízdy se dostáváme k našemu cíli Zlatý roh, kde se nachází čtvrt Sultanahmet, což je vlastně starý Istanbul, zahrnutý do památek UNESCO

Začínáme hledat parkoviště a ubytování, přičemž se dostaneme do úplné blízkosti slavných mešit. Je to opravdu zvláštní pocit, když jedete po kostkové cestě a z jedné strany je modrá mešita a na straně druhé Aya Sofya. olem těchto památek ještě nekolikrát projedeme až nakonec uvidíme nápis Hostel Istanbul. V 10:45 zaparkujeme před budovou a po krátké domluvě s místním recepčním se domlouváme na ubytování pro 4 osoby. Cena je opět velmi zajímavá 10 Euro na osobu a noc, v ceně je snídaně a internet v recepci. Nemáme o čem přemýšlet a okamžitě se začínáme balit a jdeme na pokoj. Ubytování je v 6-li lůžkovém pokoji a společnost nám dělá ještě jeden mladý Američan a tak čtyřicetiletý Australan. Odpoledne s nimi pokecáme, popijeme nějaký alkohol, no prostě družba jak má být. Hostel je umístěný opravdu asi 200 m od mešit, ihned v sousedství hotelu Four Season. Více o hostelu na jejich stránkách http://www.istanbulhostel.net/index.html. Auto jsme nechali stát přímo vedle hotelu i přes nelibost místních obyvatel. I když nám vyhrožovali, že tam parkují oni, zůstalo pouze u slov a parkování zdarma dva dny v centru Istanbulu bylo super.

Po ubytování, sprše a krátkém odpočinku vyrážíme po 12 hodině za památkami. Jak jsem již psal, obě slavné mešity jsou v těsné blízkosti oddělené krásným Sultanahmet parkem. Vyměníme nějaké turecké liry, uděláme první foto a vydáme se směrem k novější Modré mešitě (Sultan Ahmet Camii). Již podle názvu je jasné, že ji postavil Sultan Ahmed I. v letech 1603-1617 a to především s cílem překonat krásu Aya Sofya. Mešita má 6 minaretů, což do té doby měla jen mešita v Mekce, kde pak ještě dodělali minaret sedmý. Uvnitř mešity je nádvoří, které bylo plno stánků (festival knih?) a ovrovské množství lidí. Dovnitř jsem se ani nedostali, zrovna se připravovalo nějaké natáčení modliteb pro televizi, kamery byly samozřejmě z venčí.

Mešitu opouštíme a přicházíme na Hippodrom (Atmeydani), kde se v minulosti konaly závody spřežení, nejrůznější vojenské či politické akce a nyní je tam plno stánků se vším možným. Je přece ramadán, který vždy večer přináší řadu slavností a zábavy. Na Hippodromu je řada památek, jako např. fontána německého císaře Viléma, hrobka sultána Ahmeda I. a tři sloupy různého vzhledu i původu. Theodosiův obelisk z Egypta z roku 1500 př. n. l. přivezl byzantský panovník Theodosius v roce 390 n.l., dál je spirálovitý hadí sloup, který byl dříve mnohem delší a zakončený třemi hadími hlavami. Od roku 478 př. n. l. stál v Delfách, ale sem ho přivezl roku 330 n.l. Konstantin Veliký. Obelisk z hrubého kamene na jižním konci Hippodromu nechal opravit Konstantin VII. Urozený na začátku 10. století.

Ve 13 hodin udělá zajímavou kulisu postupné vyvolávání muezinů (samozřejmě z magnaťáku) ze všech okolních mešit, včetně Modré mešity. Okolo jdoucí místní obyvatele to však nechá úplně v klidu, nikdo nepadá na zem ani se nezastaví, prostě moderní Turecko již není tak fanatické jako některé jiné východní státy. Propleteme se davy lidí na Hippodromu a asi o půl druhé přicházíme k nádherné Aya Sofya (Hagia Sofia nebo také Chrám boží moudrosti). Je to původně byzantská památka vysvěcená 537 císařem Justiniánem a až do dobytí Istanbulu v roce 1453 byla největší křesťanskou stavbou. Poté byla přebudována na mešitu a roku 1935 ji Mustafa Kemal Atatürk, tehdejší prezident Turecké republiky, nechal přebudovat na muzeum. Díky tomu tam neprobíhají modlitby a za poplatek 10 Euro a po důkladné kontrole a průchodem bezpečnostními turnikety jsme vešli do prostranství této stavby. Mešita je opravdu nádherná, monumentální, a lze zde strávit mnoho času. My jsme se zde zdrželi víc jak hodinu a půl a opravdu jsme jen prolétli ty nejskvělejší památky jako např. mozaika Krista jako Pantokrata nad vchodem do chrámové předsíně, sultánova lóže postavená Ahmedem II. aby mohl nepozorovaně vcházet a vycházet k modlení, nádherné mozaiky, které se také nacházejí na galerii, kam se dostanete po točité kamenné rampě. Při odchodu z mešity se ohlédněte a nad sebou uvidíte jednu z nejlepších mozaik 10. století představující Madonu s dítětem, Konstantina Velikého nabízející Marii město Konstantinopoli a císaře Justiniána nabízejícího chrám Sancta Sophia.
Po východu z mešity se jdeme podívat k dalšímu místnímu skvostu, kterým je sídlo sultánů palác Topkapi. Cestou k paláci nás napadnou rozdováděné vosy, které ještě dráždí dva místní "pobudové" a Jirka s Liborem to schytají i ostrými žihadly. Zjistíme pouze cenu vstupného a rychle jdeme pryč, za cíl jsme si vytýčili ještě světoznámý Istanbulský bazar. Scházíme směrem k Bosporské úžině rušnými ulicemi, cestou potkáme čističe bot, který se pořád nutí, že mi vyčistí mé semišové sandály. Asi nechápe, že já si na jejich čistotu moc nepotrpím a s nepořízenou oslovuje další kolemjdoucí. Za výlohou jednoho obchodu sledujeme s údivem dívku jak ručně tká koberec a u přístavu pak množství rybářů jak se snaží chytnout nějakou rybu. Popravdě jsme žádný úlovek nespatřili, ale pozorovat pohyb kolem přístavu s obrovskými loděmi bylo také dost zajímavým a nezapomenutelným zážitkem. A to jsme ještě nepřišli na bazar. Kupujeme si jakési místní pečivo, chutná nám a pomalu podcházíme podchodem pod rušnou magistrálou, kde je plno obchodů a prodejců. V davu nemáme žádný pocit nebezpečí, přesto si raději hlídáme kapsy. 
 

Míjíme mešitu, postavenou v roce 1597 a asi tím, že je tak mladá se jmenuje Yeni Cami (Nová mešita) a je podobná jako Modrá mešita. Kousek od mešity se pak nachází Trh s kořením (Misir Carsisi) z let 1597 - 1664, kde jak již název napovídá se prodávalo především koření. Nyní tam však najdete prakticky vše, ale samozřejmě koření, ovoce, zelenina, ale i čokoláda, turecký med nebo oříšky převažují. A to se již posilněni douškem slivovice dáváme na pouť davem úzkými uličkami, plnými obchůdků, stánků, ale i pouličních prodavačů směrem k Velkému bazaru (Kapali Karsi). Je to seskupení více než 4500 obchůdků, bank, restaurací, dílen a ateliérů, přičemž ve středu bazaru (Old Bazaar z 15. století) najdete nejlepší obchody se starožitnostmi, šperky, zlatem, stříbrem, mincemi ale i nádhernými (a taky dostatečně drahými) koberci. Celý střed je zastřešený s nádhernou dlažbou a dá se uzavřít samostatnou soustavou vrat.
Je již pozdní odpoledne a tak se nasvačíme v jednom pouličním občerstvení. Dáme si tradiční kebab a čaj, pokecáme s obsluhou a pomalu se vydáme na cestu zpět do hostelu. Cestou ještě navštívíme osmanské hrobky, ale to se již blížíme k Sultanahmed parku, kde se chystá velká večerní slavnost, blíží se totiž konec ramadánu.
Po krátkém odpočinku v hostelu se ještě rozhodneme, že navštívíme večerní Istanbul a popravdě to stálo za to. Probíhají oslavy ramadánu a lidé po celodenním půstu se nyní již plně věnují jídlu, pití, tanci. Projdeme kolem zmiňovaných obelisků do klidnějších uliček s cílem najít restauraci s televizí, vždyť se hraje pohár a místní Fenerbahce kousek odsud své utkání. Naše snaha je marná, pivo se tu nikde netočí tak nakonec kupujeme nejdříve v obchůdku za 2 TLR místní pivo a nakonec v menším marketu Tuborg za 1,5 TLR. V jednom ze stánků si také dáváme kebab (4 TLR) a chvíli posedíme v parku mezi místními odpočívajícími rodinami. Pohled na nádherně osvícené mešity je však opravdu nezapomenutelný, stejně jako půlnoční ohňostroj, který nás však již probudil svými přehlušujícími ranami na pokoji.
Jdeme spát, ráno nás čeká poslední den v Turecku a cesta zpět.

Více foto ze čtvrtka zde